1. Kapitola
29.10.2012 15:51
1. Kapitola
S obtížemi jsem pootevřela oči a okamžitě se mi do zorniček zabodlo ostré světlo. Radši jsem je zavřela. Tak je to lepší. Do mozku se mi ale i přes otupělost snažily protlačit jiné smyslové vjemy. Z jedné strany se ozývalo pravidelné tikání a z druhé jsem slyšela zkreslené hlasy mísící se jeden přes druhý v prudké hádce, i přes snahu jejich původců šeptat srozumitelné. Na druhý pokus se mi podařilo oči doširoka otevřít a tak jsem se pokusila pootočit hlavu, ovšem bezvýsledně. Podvědomě jsem zaznamenala, že ani s mým pohledem není něco v pořádku, ale nevěnovala jsem tomu žádnou větší pozornost a okamžitě onu myšlenku vypudila z mysli.
Zjistila jsem, že ležím v nemocničním pokoji na polohovacím lůžku. Ruce jsem měla natažené podél těla pod sice na pohled lehkou pokrývkou, která mi ovšem zabraňovala v pohybu. S uspokojením jsem zaznamenala, že mě nic nebolí, dokud mě nenapadlo pohnout prsty u nohou. Ono to totiž nešlo. Probudilo mě to jako studená sprcha. Zoufale jsem se snažila jakkoli pohnout. Ale jediné, čím jsem mohla hýbat, byly oči. Pokusila jsem se uklidnit hlubokými nádechy, jenže o to bylo horší zjištění, že nedýchám. Kdyby moje srdce teď bilo, jakože nebije, určitě by se zastavilo.
V této chvíli toho nejspíš největšího děsu mého života jsem si znovu všimla té podivnosti v mém pohledu. Na zdi přede mnou se promítal zelený nápis.
Vyckejte aktivace systemu
Zmateně jsem přemítala o jeho významu a očima bloudila po stropě, když jsem si všimla, že nápis putuje spolu s mým pohledem. Vtom mi to došlo. Ten nápis není na zdi, ale na mé sítnici.
Zrovna jsem se chystala zešílet, když do místnosti bez klepání vešel muž v bílém plášti, pod kterým měl seprané černé triko z nějakého koncertu a zmačkané plátěné kalhoty. Mohlo mu být nanejvýš třicet a podle tmavých kruhů pod očima a rozcuchaných plavých vlasů to vypadalo, že nejméně týden nespal. Na nohou měl černé conversky s rozvázanými tkaničkami a roztržitě se snažil posbírat alespoň nějaké papíry, které mu vyletěly z ošoupané složky. Kdyby mi to šlo, asi bych se rozesmála, přinejmenším ušklíbla.
,,Tak tady tě máme,“ zamumlal a konečně se na mě podíval, protože už papíry vrátil na své místo. ,,Takže, mohli bychom začít. Nejdřív začnu lehčími otázkami. Jak se jmenuješ?“
Hleděla jsem na něj a snažila se do toho pohledu vložit veškeré emoce, které jsem právě cítila. Zlost ve mně doslova kypěla. Já se nemůžu ani pohnout, natož mluvit, a on se mě ptá, jak se jmenuju? Nejradši bych mu ukázala prostředníček.
,,Ježiš, promiň. Já zapomněl, že tě musím uvést do chodu,“ odtušil. Překvapivě v jeho hlase nezazněla ani kapka jízlivosti nebo sarkasmu, jak jsem čekala vzhledem k obsahu jeho slov. Tohle je vážně bláznivé. On si ze mě asi dělá legraci. ,,Strašně se omlouvám, ale já asi tři dny nespal,“dodal na vysvětlenou, načež se přemístil za hlavu postele a tím pádem z mého zorného pole. Koutkem oka jsem zachytila jeho ruce na mém krku a zatoužila vrazit mu facku, ovšem mou potřebu rychle převýšilo zděšení z toho, co udělal potom. S cvaknutím otevřel něco na mém zátylku a přehodil jakousi páčku uvnitř. V tom okamžiku přestal na mé sítnici blikat zelený nápis a nahradilo ho načítání. Když aktivace došla 100% , projel mi celým tělem elektrický výboj a já najednou cítila, jak se vše uvnitř mne odblokovalo.
Tentokrát jsem byla znehybněna šokem, ačkoli jsem věděla, že můj pohyb nebude ničím omezován. Můj mozek totiž nemohl pochopit, co se právě stalo. Kdo je ten muž a co se to se mnou děje? Nebo by byla lepší otázka, kdo jsem sakra já? Ani v nejmenším jsem si totiž nemohla vzpomenout, jak se jmenuju, nebo jak jsem se dostala sem k tomuhle šílenci, co se mi hrabe v páteři.
,,Co se to tady děje?“ Konečně jsem našla hlas a pořádně si odkašlala.
,,Myslím, že vysvětlování bude muset ještě chvíli počkat. Nejdřív bych ti rád položil pár otázek.“ Muž se roztržitě rozhlédl po místnosti a nakonec s hlubokým úlevným povzdechem klesl na nemocniční plastovou židli. Zavřel oči a místností se ozýval jen jeho pravidelný dech. To mě znovu přivádělo k tomu, že já svůj dech neslyšela. Bylo opravdu zvláštní necítit ten tlak nádechů v hrudi, žádné šramocení v plicích při zakašlání. Ta nehybnost byla ohromující.
Místnost ovládlo tíživé ticho. Tedy alespoň mě tíživé připadalo, což se ovšem netýkalo mého návštěvníka. Ten si podle všeho schrupnul.
