1. Kapitola

1. Kapitola

 Doširoka otevřu oči a zírám před sebe. Vidím jen koruny stromů a sem tam nějaký paprsek světla probleskující mezi listy. Zírám a přitom si uvědomuji jednu věc. Nevím, jak se jmenuju. A když nad tím tak uvažuji, nevím vlastně nic. Tedy, samozřejmě vím takové ty základní věci, jinak by mi asi ani nedošlo, že jsem člověk a že jsem v lese. Ale nevím nic o sobě.

Pomalu se zvedám do sedu a všímám si, že sedím v mechu, skrytá před případnými vetřelci za kapradinami a křovím. Prohlížím si své oblečení a vybavení. Mám na sobě podivnou tuniku z nějakého popelínu, která dřív byla pravděpodobně sytě zelená, ale teď má barvu o poznání vybledlejší. Na ramenou má chrániče z pevné, ale ohebné kůže, poskládané ve vrstvách. Přes boky je tunika přepásána širokým koženým páskem, který nemá žádnou sponu, místo toho je na boku svázán dlouhými koženkovými šňůrkami, které se při každém mém pohybu rozvlní. Okamžitě se mi zalíbí ty roztomilé dřevěné korálky na jejich koncích. Hezké.

 Na opasku je na druhém boku připevněno kožené pouzdro a když ho otevřu, skrývá krásnou dýku, která má na konci značně ohmataného jílce vsazený matný smaragd, který, jak si domyslím, patrně odpovídá dřívější barvě mé košile.

Obracím svou pozornost k nohám. Mám oblečené dlouhé úzké černé kalhoty z nějakého elastického materiálu a na nohou obuté kožené lovecké boty. Zavrtím prsty u nohou, abych si ověřila jejich pohodlnost. Sedí mi jako na míru.

Smetu z nohy podivného brouka a vidím, že na rukou mám hnědé rukavičky bez prstů s vyztužením na dlaních. Zajímavé. Rozhlížím se po nějakém zavazadle, protože má tunika má jen tříčtvrteční rukávy a tak by se mi hodilo něco teplého. A taky by neuškodily nějaké zásoby jídla. Vstanu a spatřím na zemi u nejbližšího stromu položenou koženou brašnu, která podle všeho ukrývá můj majetek. Zvednu ji ze země a obsah opatrně vytáhnu ven, i přes nutkavou potřebu všechno rychle vysypat.  Nakonec zjišťuji, že brašna skrývala čutoru s vodou, staře vypadající kompas, nějaká jablka, pláštěnku s kápí vyrobenou z obyčejné pytloviny a, což mě hned rozveselí, váček s mincemi.

Naházím věci zpět do tašky a přehodím si ji přes rameno. Vymotám se z křoví, které mě obklopovalo a dostávám se do otevřeného lesa. Stromy tady rostou daleko od sebe. Patrně duby  a buky. Spokojená svými znalostmi stromů se rozhlížím kolem sebe. Pod nohama se mi rozprostírá zvlněná krajina pokrytá dlouhou lesní trávou. Stébla jsou tak propletená, že tvoří pomalu zelený koberec pokrytý spadaným listím. Už se chci vydat pryč, když zahlédnu pod kapradinami konce orlích peříček. Klesnu na kolena a odhrnuji trávu a kapradiny, až odhalím toulec s šípy. Zvedám ho a spatřím pod ním nádherný luk. Už na první pohled je jasné, že jeho hodnota není malá. Je vyroben z nějakého pružného dřeva a v místě, kde ho svírá ruka, je zapuštěná zvláštní slonovina opracovaná do tvaru dlaně. Je už značně ohmataný, ale  do mé ruky pasuje jako ulitý. Potěžkám ho. Má přesně tu správnou váhu. Chvíli obdivuji znaky vypálené do dřeva a pevnou tětivu, pravděpodobně ze zvířecí šlachy. Přehazuji si toulec i luk přes rameno a vyrážím.

Po pár minutách chůze se dostávám k vyšlapané cestě, která je široká asi dva metry. Napadá mě, že bych měla zjistit alespoň barvu svých vlasů. Sahám si rukou zezadu na vlasy a po hmatu poznám, že mám zapletený pevný francouzský cop. Uchopím ho do prstů a přehodím přes rameno. Páni! Mám tmavě hnědé vlasy, dlouhé skoro ke konci žeber. Prsty upravuji účes, který jsem svým zkoumáním trochu poničila a ucítím, že mám něco zamotané ve vlasech na šíji. Zastavuji a opatrně vyprošťuji předmět z vlasů. Když ho spatřím, srdce mi radostí poskočí. Je to totiž kovová identifikační známka, zavěšená na šňůrce kolem mého krku. Přetáhnu si ji přes hlavu a zkoumám nápis.

Zamyšleně si se známkou pohrávám. Suri. Alespoň že už vím své jméno. Ale nevím toho tolik jiného! Jaká je barva mých očí. Jsem vůbec hezká? Vím, že to je marnivá myšlenka, ale přece jen, kdo by to nechtěl vědět. Jenže také nevím, jak jsem se tu vzala a kde to vůbec jsem.

Krčím rameny a znovu vykročím po cestě vpřed. Prohlížím si okolí, ale krajina se nemění.

            Už si začínám myslet, že do setmění nedojdu na konec lesa, nebo aspoň do jakékoli civilizace, když pár metrů za zatáčkou uvidím postavu. Rozběhnu se a zjišťuji, že mi běh nečiní žádné potíže. Nejspíš mám skvělou kondičku. Samolibě se usmívám. Tohle je příjemné zjištění.

Zastavuji až těsně před onou osobou. Je to nějaká žena, vypadá na třicet let. Má rezavé vlasy stažené ve volném copu, který jí splývá přes rameno, a stejně ošuntělé oblečení jako já. Zamyšleně zírá přímo před sebe. Teprve když na ni promluvím, jako by se probrala z transu.