1. Kapitola

Sevřela rukama okraj parapetu, až se jí zařízl do dlaně a zanechal zrudlý šrám. Ale ona si toho nevšímala. Jen si povzdechla a hleděla město před sebou. Na vysoké skleněné budovy, tak vysoké, že neviděla ani rozlehlou síť ulic, která se táhla mezi mrakodrapy. A kdyby neseděla v okně té nejvyšší z nich, ani by je neviděla všechny, protože by měla výhled akorát tak do prosklené zdi toho domu naproti.

Zavřela oči a na chvíli si představila, že nesedí v okně jednoho z mrakodrapů, že není v tomhle nekonečném městě York. Že kolem ní je cokoli jiného než beton a sklo. Pokusila se ignorovat hlasité zvuky dopravy, které se k ní nesly.

Prudce otevřela oči a naklonila se dopředu. Hleděla do hloubky pár set metrů, ale stejně necítila strach. Stačilo by se pustit a mohla by létat. A pak by už nebylo nic. Jen ticho a tma. Černo. Ach, jak úžasné by to bylo. Už by neviděla tu proklatou sterilní bílou. Žádné sklo. Žádný stísňující beton. Byla by tma, ale ona by stejně neměla strach. Byla by volná.

,,Galaris!“ Výkřik ji vytrhl ze snění a ona sebou trhla, až opravdu málem spadla. ,,Galaris! Snad zas nesedíš v tom okně! Kolikrát ti to mám říkat? Je to nebezpečné. A navíc sem tím otevřeným oknem proudí chladný vzduch. Chceš, aby se tvá máma nachladila? Jistě ne. Víš jak je citlivá a zimomřivá.“

Zhluboka se nadechla a pomalu pootočila hlavu. Spatřila průměrnou ženu s vlasy odbarvenými téměř na platinovou, jak to bylo už pár let v módě, i když Galaris se zdálo, že se to spíš stalo nevyřčeným pravidlem. Ona sama se svými rudými kadeřemi vyčnívala z davu. Zatímco ostatní ženy nosily své bílé vlasy stažené do přísných copů, ona měla dlouhé, vlnité vlasy rozlétané kolem hlavy. Matka se snažila přimět hospodyni Yvonne, tedy spíše takovou opravdovou matku celé rodiny, protože ona jediná se starala o něco jiného než o práci, aby ji donutila si vlasy pravidelně mýt a česat. Mytí se jí podařilo docílit, ale s česáním to bylo horší. Galaris se pochmurně ušklíbla a seskočila z okna do místnosti tvaru krychle. Bílé krychle. Yvonne se okamžitě přihnala drobnými cupitavými krůčky, protože nic jiného jí dlouhá úzká bílá sukně nedovolovala, a okno okamžitě zavřela, s káravým pohledem upřeným na Galaris.

,,Tvá matka si s tebou přeje mluvit,“ dodala. Galaris jen němě přikývla. Otočila se na patě a ostrou chůzí vyrazila do spletitých chodeb jejich domu. Ale ona už všechna schodiště, slepé uličky a dveře znala, takže ani nemusela sledovat ukazatele připevněné na bílých stěnách a nemusela používat prosklené výtahy.

Konečně dorazila před široké dveře, které jí svým vzhledem připomínaly dveře na operační sál. Kde mimochodem strávila dost času, protože jako malá se stala náhodnou účastnicí dopravní nehody, a málem zemřela. Od té nehody nepromluvila. Lékaři se přiklánějí k verzi, že bylo poškozeno centrum řeči v mozku. Jenže Galaris ví své. Mohla mluvit, ale nechtěla. Původně to byl její pokus o protest proti způsobu jejího života, protože se cítila být příliš svázaná. Ale časem přestala mluvit úplně. Ani když už chtěla, nedokázala vydat žádný zvuk.

            ,,No konečně. Už jsem myslela, že nedorazíš,“ protnul její myšlenky matčin pronikavý hlas, když Galaris rozrazila dveře. Matka byla vysoká štíhlá žena v přísném bílém kostýmku, rovněž s bílými vlasy, a seděla na bílé kožené židli za mohutným dřevěným stolem.

,,Posaď se,“ pokynula směrem k plastové židličce naproti ní. Galaris uposlechla rozkazu, posadila se a upřela na matku pohled svých temně hnědých očí. Ta se pod tím pohledem ani nepohnula, nedala najevo žádnou slabost. To byl její styl, její životní motto.

,,Takže Galaris, nebudu chodit kolem horké kaše, půjdu rovnou k věci. Myslím že se chováš naprosto nevhodně na slušnou šestnáctiletou dívku. Například tvé vlasy. Ale hlavně tvé chování.“ Zhrozeně zmlkla a nechala svá slova vyznít do ztracena. ,, Myslím, vlastně jsem úplně rozhodnuta, že tě pošlu k terapeutovi. Takhle bys to daleko nedotáhla, holčičko. A to ani nemluvím o tom tvém problému s řečí.“ Odfrkla si a věnovala jí znechucený pohled.