2. Kapitola

2.kapitola


„Nedívej se, nedívej se...už můžeš!“ zvolala za smíchu Melanie a sundala Vicky z očí ruce. Právě jí totiž její matka donesla šaty, které bude mít na oslavě. Byly to krásné tyrkysovozelené minišaty. Dívky se zrovna u Amandy chystaly na celoročně očekávanou narozeninovou party.
„No, jó konečně!“ ušklíbla se Vicky. Pořád ještě nebyla oblečená ani učesaná, seděla na zemi v županu a teď sledovala ostatní, jak se oblékají.
„Dělej, jak to chceš stihnout?“ popohnala ji s úsměvem Amanda. Včera se chovala hrozně, měla slabou chvilku, tak to dnes chtěla kamarádkám vynahradit. Rozhodla se, že se dnes bude chovat příjemně a nic jim jejich párty nezkazí.
„Víš, jsme na tom tak stejně!“ ozvala se se smíchem Alex a ukázala na ostatní.
„Pche, já si své šaty nechávám na konec!“ zašklebila se Vicky.
„No“, pokračovala Melanie, „jako každý rok se tu takhle stresujeme a nakonec to vždycky stihneme!” Začala si natáčet vlasy kulmou.
„ Nemusíme vždy jít na poslední chvíli!“ začala se hádat Amanda a sama rozčileně rázovala  po pokoji. Ale pak si vzpoměla na své předsevzetí a věnovala kamarádkám přeslazený úsměv.
„Klid holky! Vždyť je to jedno,“ vyskočila na nohy Vicky, „ a abyste se obě uklidnily, jdu se oblékat…“  
Chvíli bylo ticho a místností bylo slyšet šustění látek, jak se dívky snažily dostat do svých šatů.
„Zavolejte někdo Megan! Už tady měla dávno být!“ pohodila Amanda rozčileně hlavou. Megan byla jejich oblíbená stylistka, která je měla nalíčit. Vtom zazvonil zvonek.
„Megan!“ vykřikly dohromady , po hádce už nebylo ani stopy.
Za pár minut se otevřely dveře a vstoupila malá energická dívka s rezavými vlasy a bezchybným make-upem.
„Ahoj! Tak jsem tady!“ zvolala a tvářila se, jako by byly nejlepší kamarádky. Amanda se pomalu zvedla a došla k ní.
„Za zpoždění tě neplatím, to je ti snad jasné!“ řekla a zvedla úhledné obočí. Její zelené oči se upřeně zadívaly do Meganiných a ta se nervózně usmála.
,,Já jsem nestíhala...Před vámi jsem měla taky jednu strašně náladovou klientku... Fakt se omlouvám!" Megan se kousla do rtu, když jí došlo, jakou to vypustila z pusy narážku. Pohlédla na ostatní dívky za Amandinými zády. Zadržovaly smích a mrkaly na ni. Pochopily. Poté se znovu podívala Amandě do očí.  
,,To bys měla, taky by jsme si mohly jen tak náhodou najít jinou stylistku," prohodila jakoby mimochodem Amanda, která jako jediná nepochopila nebo přeslechla narážku z její strany a přimhouřila oči.
,,Amando!" Vykřikla pohoršeně Vicky, ale když po ní Alex a Melanie hodily varovným pohledem, ztichla.
„Začneš u mě, že jo?“ zvolala Mel, aby odlehčila situaci.
„Jasně, ale nejdřív si nasaď tuhle látkovou čelenku, jinak si pak líčení rozmažeš vlasy!" pohlédla na ni a pak zase nervózně na Amandu Megan.
,,Hele, sice jsem blbá, ale nejsem blond!" odpověděla uraženě Melanie. Dočkala se jen pobavených pohledů následovaných výbuchem smíchu.
,,Teda, vlastně naopak," plácla se do čela, když jí došlo, co řekla.
,,Já tě chápu, Mel, my blondýnky to máme těžký," zasmála se Alex a objala Melanii kolem pasu.
,,Jasně, Alex," pousmála se opatrně Mel a koukla se na Amandu, která už byla zase sladká jako med.
„Tak do toho,” popohnala je Alex a začala si oblékat své třešňově červené koktejlky. Vlasy si spletla do volného copu na stranu.
„No, tak já teda jdu," zabručela Melanie a soustředěně vybalovala boty z ozdobné papírové krabice, ve které je měly všechny dívky přichystané.
,,Hele, a viděly jste už moje úžasný nový šaty?" chlubila se Vicky a všem ukázala své šaty v antickém stylu barvy champagne se zlatým páskem v pase. Ale nikdo jí nevěnoval pozornost, protože byly zaměstnáni svou přípravou a tak se jen beze slova začala oblékat také. Přípravy trvají dlouho, tak nechtěla strácet ani minutu.
     „No, holky jste úžasné! I ty Amando, máš úžasné oblečení! Ty smaragdové šaty jsou náderné. A za tu kabelku bych vraždila!“ zhodnotila Amandin look Megan.
„Díky, tím jsi to zpoždění vylepšila, ale teď už nás nalič!“ zčervenala Amanda a pohrávala si se svými náušnicemi s peříčky.
„Jasný, už jdu na to!” Vytáhla si svůj kožený pytel barvy caramel s líčidly a začala dívky měnit v bohyně.
,,Takovýhle nádobíčko bych chtěla taky,” nakoukla Alex do pytle a zamračila se.
,,Vždyť ho máš doma tuny,” usadila ji Melanie a našpulila rty, aby jí Megan mohla snáze nanést lesk.
,,No jo...”
,,Ticho! Nemůžu se soustředit na líčení, když pořád mluvíte,” sykla Megan, došla k Ipodu a zesílila právě hrající písničku.
,,Ach ano, my víme, líčení je umění,” konstatovala Vicky a nanesla si na paže trochu bronzeru. Už se těšila, až bude konečně nalíčená, takhle bez řasenky si připadala jako nahá. Ale to asi všechny.
    „Jste krásné!!” pochvalovala si svou práci Megan, když skončila. Přešla do malé koupelny sousedící s pokojem, kde si do ruky napustila kopeček pěnového mýdla a rozetřela si je v dlaních. Celou místnost zahalila jablečná vůně čistoty.
„Jé ,díky,“ usmály se.
,,Tvoje práce,” zašvitořila se Alex a vysekla perfektní arabesku. Někdy se ty léta baletu, který tančila, když byla malinká, hodí.
„No, takže už musím jít, mějte se a ať je ta vaše party na obálce Teen Vogue.“ Opláchla si ruce, popadla svou zázračnou kabelu a seběhla dolů.
„Jasný. Ciao!“ rozloučily se s Megan.
„Takže…“ začala Melanie.
„Je čas.“ Dokončila Amanda a všechny přejela přísným pohledem. Dívky se seřadily a sešly dolů.
Vicky je uprostřed dlouhého širokého schodiště z mahagonového dřeva, které se lesklo jako zrcadlo, zastavila a narušila tím jejich symetrickou řadu.
,,Potřebuju jít na záchod,” oznámila hlasitě, čímž si vysloužila nevrlý pohled domácího sluhy, který právě oprašoval obraz.
,,Vicky! Alespoň u mě doma mluv slušně,” okřikla ji Amanda šeptem. ,,Herald to vykecá mé matce.”
,,Ale ty naděláš. Tak dobře. Musím jít na toaletu,” zopakovala Vicky jasným hlasem, ale nezapomněla na posměšný tón. ,,Stejně myslím, že tvojí mámě to bude ukradený, Amando,” zavolala ještě, když už mizela za rohem.
,,Ukradený?” Věnoval sluha Amandě káravý pohled.
,,Co je Heralde?! Já zato nemůžu, moje kamarádky se prostě neumí chovat,” zašeptala ostře a tím si vysloužila od kamarádek kopanec. Sluha vypadal, že se každou chvilku nervově zhroutí.

Vicky si naposledy otřela ruce do bílého froté ručníku velikosti kapesníku. Po použití se měl vyhodit do koše na prádlo a sluha by měl donést nový. U Vicky doma to bylo to samé. Všechny tyhle snobské způsoby. Jo, byla ráda, že žije v tom velkém domě, může nakupovat kdy se jí zachce a co se jí zachce, a do soukromé školy ji vozí limuzína, vlastně tenhle způsob života zbožňovala, jen ji štvalo to, jak byla dvacet čtyři hodin denně pod dohledem. Ostatně stejně jako její kamarádky. Když se jí někdy podařilo zažít něco skvělého a nekonvenčního, třeba jednou takhle si tajně koupila skútr, tak to druhý den měla doma na stole a už musela na kobereček.

Tak třeba minule. To byl ten skútr. Nebyl to nějak rychlý stroj, musela si ho koupit někde mimo takové ty běžné obchody, protože neměla řidičák. Nakonec ho ale sehnala a vydala na okružní cestu městem. Kamarádky sice šly s ní, ale všechny až na Alex jí to vymlouvaly a zůstaly na ni čekat u jejího domu. Alex se nakonec projela s ní. Vicky nechala skútr opravit a nalakovat zlatou metalízou, takže když pak podvečerním městem projížděly dvě holky v drahých hedvábných šatech na stařičkém zlatém skůtru, nejeden člověk se za nimi otočil, aby si je vyfotil.  Prostě to byla zábava.

Jenže samozřejmně přišla domů a rodiče už čekali. Vážně jí připadalo, že mají někde špehy. Oznámili jí, že její skútřík je na cestě do šrotu a ona má zatím jen výstrahu a jestli se okamžitě nezačne chovat zodpovědně, ještě uvidí. Zničili její první motorový prostředek, a to jí bylo teprve čtrnáct! To bylo zákeřné a kruté.
Prudce vykročila z koupelny a na parketách jí to uklouzlo, až se málem natáhla. Raději zpomalila a důstojným krokem, hodným přehlídkového mola, se vydala za ostatními dívkami. Uviděla je, jak netrpělivě čekají u schodů a Amanda rozčileně podupává.
,,Victorie! Cos tam proboha tak dlouho dělala?” Obořila se ni.,,Už jsem kvůli tobě dostala zdupa od Heralda!”
,,Proč tě Herald poučuje? Je to sluha, ne soukromý učitel,” ospravedlňovala se Vicky.
Jasně, že je to sluha, ale pro mě i vychovatel, když na mě rodiče nemají čas! Křičela v duchu Amanda a Vicky už se dál nevěnovala. ,,Jdeme, čekají nás.”

Předchozí                                                                                                                                                                                                        Další