3. Kapitola

3. kapitola


Dívky sešly ze schodů a došly až na zahradu. Po malém zaváhání se vydaly se k bazénu. Vedle něj byl totiž umístěn taneční parket, postavený přímo na míru pro tuto party. Postupně se zahrada zaplňovala lidmi a z obrovských reproduktorů schovaných za keři se linula písnička Dance with me tonight od Ollyho Murse. K Amandě přicupitala její čivava Fai, a dožadovala se hlazení a tak dívky měly co dělat, aby ji svými jehlovými podpatky nezranily. Každá z nich měla samozřejmě svého psíka doma, ale rozhodly se, že na oslavu si je brát nebudou.
„Dnes je tady více lidí než minulý rok, nezdá se vám?“podotkla Vicky, která se  rozhlížela kolem. A opravdu. Obrovská zahrada velká jako fotbalové hřiště, pokrytá golfovým trávníkem, se jen hemžila lidmi. Vicky letmo zahlédla ledovou sochu v životní velikosti. Samozřejmně to byla socha oslavenkyň. Vicky jen doufala, že se její ledová dvojnice v tomhle večerním teple neroztéká.
„Hmm, asi jsme čím dál známější a oblíbenější!“zasmála se Alex a vyrušila tím Vicky ze zamyšlení. Ta se rychle obrátila nazpět ke kamarádkám.
„No, jo vlastně! Prý přišly i nějaké vysokoškolačky. To nás znají i na kolejích!“zvolala zvesela Melanie.
„To je snad jasné!“ usmála se zářivě Amanda. Položila psíka na zem a on odběhl loudit jídlo k Amandiným rodičům. Amanda za ním láskyplně hleděla. Dívky se nakonec rozhodly, že také zajdou za svými rodiči, kteří stáli ve veliké skupince na přední verandě.  Přece jen nechtěli narušovat oslavu svých dcer. Když k nim dívky došly, každá se nenápadně svých rodičů vyptávala, co asi dostane k narozeninám. Ale ti se jen  culili a odmítli cokoli prozradit. Prý že za chvíli uvidí. Amanda naštvaně odkráčela a ostatní za ní hned pospíchaly.
,,Mám takové tušení, že dostaneme společný dárek,” pronesla zachmuřeně, jakmile se zastavila. Dívky svorně zalapaly po dechu.
,,Copak jsme sestry? To abysme si půjčovaly oblečení. Oni se snad zbláznili!”zvolala Vicky.
,,Asi se jim nějak plete pojem sestra a nejlepší kamarádka!”přisadila Alex.
,,No to ty věci radši věnuju na charitu, než abych se tady dělila o dárek!” pronesla naštvaně Melanie.
„Přesně tak.“
,,No holky, já si jdu dát drink na uklidnění,” odfrkla si Amanda a vyrazila k baru.
,,Já jdu na parket. Na pařbě se musí tančit!” Zavýskla Vicky a sevřela útlými prsty Alexiino rameno. ,,Jdete se mnou?” Ale ani se nemusela ptát. Alex a Melanie se ni jen podívaly a vydaly se spolu s ní  ladným krokem k tanečnímu parketu.
       Amanda se posadila na vysokou barovou židličku a objednala si jen nealkoholické mojito, protože tu byli její rodiče.
,,Můžu si přisednout?" Ozval se chlapecký hlas, který patřil sympatickému blonďákovi. Sice měl nos trochu nakřivo, ale překvapivě to na něm vypadalo dobře.
,,Jasně," odvětila přirozeně, protože nikdy neměla problém mluvit s kluky. Pousmál se a posadil se.
,,Já jsem Mike." Amanda mu své jméno neřekla, čekala, že ji zná.
,,A jaké je tvé jméno?" otázal se trpělivě a Amanda na něj šokovaně pohlédla.
,,A-Amanda," odpověděla konečně, ale hlas se jí třásl. Na její oslavě je někdo, kdo ji nezná jménem? ,,Už musím jít," vyhrkla rozzlobeně a měla co dělat, aby se nerozběhla. Když byla skoro u parketu, potkala Vicky, jak jde k baru. Rychle kolem ní proběhla, nebyla stavu s ní mluvit.

Vicky se za ní překvapeně ohlédla. Co se stalo? Ale to je vlastně jedno. Zlehka se posadila na barovou stoličku a objednala si vanilkové smoothie, když ji najednou oslovil hezký blonďák.

,,Čau, já jsem Mike," věnoval jí vřelý úsměv. Snad bude tahle dívka příjemnější naž ta předešlá.
,,Já Vicky," usmála se.
,,Ta černovlasá, to byla tvoje kamarádka?" zeptal se a pohodil hlavou směrem, kterým Am utekla.
,,Jo, proč?" podivila se Vicky a napila se.
,,Chvíli se se mnou bavila, ale když jsem se zeptal, jak se jmenuje, utekla..." Vicky na něj pohlédla a vyprskla mu smoothie do obličeje. Začala se neovladatelně smát. Chudák kluk. Takový milý a nezná Amandu jménem. Tímhle si u ní úplně pokazil všechny šance na úspěch... Vicky ho upřímně litovala. Mike se na ni pohoršeně podíval. Jsou všechny dívky v tomhle městě tak trhlé jako tyhle dvě? Jestli jo, měl radši zůstat ve Phoenixu. Tam byly holky vcelku normální. Nedávno se sem totiž přistěhoval a jeho kámoš ho sem pozval, prý jsou tu pěkné oslavenkyně. Pěkné možná, ale určitě ne normální. Jedna utíká a druhá prská pití na okolo stojící lidi.
,,Co se děje? Co je tu k smíchu?" Vyptávala se Alex, která zrovna přikráčela.
,,On nezná Amandu jménem," pokusila se mezi smíchem odpovědět a ukázala na Mikea.
,,Ou, ty jseš z jinýho města, chlapče?" prohlédla si ho a dál ucucávala svého koktejlu. ,,Amanda je jedna z nejznámějších holek na naší škole, a taky jedna z nás. Jinak řečeno, je oslavenkyně. A tady tohle všechno," máchla rukou, ,,jí patří."
Mike si začal uvědomovat následky své nevinné otázky.
,,Sakra," řekl a zrudl.
,,V poho, ale radila bych ti," mrkla na něj Alex, ,,Teď nechoď Amandě na oči."
,,Nebo se přestěhuj někam daleko," poradila mu Vicky se soucitným pohledem, ,,třeba na Aljašku."
,,To by nebyl zas takový problém," zamumlal si pro sebe Mike. ,,Doufám, že by mě babička vzala k sobě." Ušklíbl se, hodil do sebe zbytek Piña Colady a vypadnul.
,,Pěknej kluk,” ozvala se Melanie, hledíc za ním. Dívky si jí ani nevšimly, že přišla.
,,Hezkej, ale nepoužitelnej. Stěhuje se na Aljašku,” prohodila Alex a obrátila do sebe zbytek nápoje.
,,Stejně by to nebyl typ pro tebe,” řekla Vicky měkce a seskočila z židličky. ,,Amanda by s tebou do konce života nepromluvila, kdybys s ním něco měla.”
          Bylo zrovna asi deset hodin, a dívky seděly na vyhlídce za domem. Vlastně to byl dřevěný altánek s lavičkami, že kterého byl skvělý výhled na moře. Když se člověk podíval správným směrem, mohl záhlednout večerní světla Los Angeles. A tak jim nad hlavou svítily hvězdy, po pravé straně město a vepředu se leskla hladina oceánu. Dívky seděly na nízkých vyřezávaných lavičkách, pozorovaly houpající se barevné lampiony a popíjely šumivé šampaňské. Amanda ho tam tajně propašovala. Možná by jí to i rodiče dovolili, ale znáte to - zakázané ovoce je vždy nejchutnější.
,,Pamatujete, jak jsme byly malé?” Vzpomínala zasněně Vicky a usrkla z vysoké sklenice lahodný nápoj.
,,Jo, jak jsme tady pořádaly čaj o páté?” Vyprskla Alex a zaklonila hlavu. Tamhleten lampion svítil nějak víc než ty ostatní. Proto se jí tak líbil.
,,Stejně je lepší to šampáňo, než ten odpornej čaj s třema polévkovýma lžicma cukru.” Odfrkla si Amanda a odhodila si vlasy na záda.
,,Taky si myslím.” Alex dál ucucávala růžového šampaňského z vysoké flétny, když ten lampión, co tak krásně svítil, vzplanul.
,,Jéé, hoří,” zasmála se Melanie, která byla už trošku v náladě.
,,Co budeme dělat?” vyhrkla zaskočeně Amanda a dolila si další sklenici. Dívky jen seděly a zíraly na ten hořící lampion, který začal předávat planoucí oheň dalším lampionům.
,,Budeme sledovat řetězový táborák hořící na naši počest,” pronesla procítěně Vicky. ,,To je náš malý olympijský oheň. Nebo taky věčné světlo. Vyberte si.”
,,Já myslím, že to určitě samo zhasne, takže zbývá ta první možnost,” podotkla Melanie.
,,Navrhuji to uhasit!” škytla Alex a chrstla šampaňské na lampion. Ten akorát vzplanul ještě víc.
,,Jéje, to je krása,” zatlemila se Amanda a hodila skleničkou o zeď altánku, takže se roztříštila a chytla i stěna.
,,Hele, nepodporuje alkohol hoření?” Ozvala se Vicky bez špetky zájmu o osud altánku. ,,Tak založíme požár na znamení velkých oslav!” S tím vzala i svou sklenici, naposledy se napila a s grácií odhodila flétnu z broušeného skla.
,,Ale já nechci být hář! Teda lhář!” zakňučela Melanie.
,,Asi myslí žhář,” zamyslela se Alex a pohlédla na Mel. Ta jen vzala do ruky celou lahev a lokla si. Předala jí Alex, ta ji předala Amandě a ta zase Vicky. Až byla láhev úplně prázdná, stály dívky pár metrů od altánku a sledovaly plápolající oheň.
,,Hele, nezahrajeme si flašku?”  promluvila nezřetelně Vicky, která pořád svírala prsty hrdlo láhve šampaňského. Dívky si vzpomněly na hru ze základky a svorně se zahihňaly. ,,Kdo chce točit? Nebo víte co? Napíšeme vzas. Teda vzkaz. V lááhvi.” Vrátila se ještě dál do dětství.
,,Takovej ten papírek? Kde je je napsáno pomóc... Zachraňte mě?” zamrkala na ně líně Alex a gestikulovala rukama.
,,Jo přesně tohle.”
,Tak já jdu sehnat papír a tužku,” zamávala jim rozverně Amanda a klopýtavě zamířila k domu. Po chvíli ticha se Vicky natáhla do trávy a zasněně pozorovala hvězdy. ,,Dnešek je nejlepší den. Holky, teď je nám šestnáct.” Mumlala spokojeně. ,,Sladkých šestnáct!” Zahalekala zničeho nic a Melanie se na ni široce usmála. Všem jim bylo vidět na očích, jak jim alkohol stoupl do hlavy.
,,Sladkých šestnáct,” zopakovala zamyšleně Alex a přiopile se usmála.
,,Holky, mám jen ubrousek,” volala Amanda, ačkoli už stála vedle nich a jazyk se jí těžce pletl. Vicky jí smetanově bílý ubrousek vytrhla a otiskla na něj své rty. Ostatní ji se smíchem napodobily a nakonec zmačkaný ubrousek nacpaly do lahve.
,,A co teď?” Ozvala se Alex, když chvíli jen s hloupými úsměvy zíraly na láhev. ,,Hodíme ji do moře?”
,,Do oceánu, Alex, do oceánu,” volala rozpustile Vicky. Všechny se vyškrábaly na nohy a začaly klopýtat zahradou až k soukromé pláži. Chvíli strnule sledovaly třpytivou hladinu, když se Vicky, pořád pevně svírající láhev, rozběhla do vln. Lem šatů jí okažitě nasákl slanou vodou. ,,Oceán!” Zakřičela a zatočila se. Všechny tři, které zatím stály na písčitém břehu, k ní se smíchem seběhly a stříkaly po sobě vodu.
,,Kdo chce mít tu čest, a hodit láhev?” Ptala se Vicky a mávala jim před obličejem lahví. Nakonec jí lahev sama vyletěla z ruky a přistála na hladině kousek od nich.
,,Chtěla do moře,” konstatovala hloupě Melanie.
,,Oceánu,” napomenula ji Vicky současně s Alex a Amandou, což vyvolalo další záchvat smíchu.

Asi v jedenáct hodin vystoupili jejich rodiče na podium a sjednali si pozornost. Vickiina máma zaťukala na skleničku a všechno utichlo. Slova se ujal Melaniin otec: ,,Po roce tady je další oslava. Oslavenkyně mají již sladkých šestnáct let a proto pro ně máme speciální dárek. Ale nejdřív jim popřejeme hodně štěstí, zdraví a krásy. A tady je ten dárek!”

S těmito slovy každý rodič držel buď obálku nebo kufr. Zavolali k sobě na podium dívky a každé předali jeden kufr a jednu obálku. Amanda si vzala slovo, otevřela svou obálku a začala nahlas číst.
,,Poukaz na jezdecký tábor pro děti od patnácti let?”všechny dívky se zatvářily zmateně a začaly rychle trhat své obálky. Ale všechny obsahovaly to stejné. Zděšeně se vrhly na kufry a začaly se přehrabovat ve věcech. Ale jediné , co našly, byly rajtky, jezdecké přilby, trička a saka na soutěže. A jezdecké boty.
,,Tábor s koňmi?” Alexin hlas přeskočil o několik oktáv výš. Věnovala rodičům přihlouplý pohled.
,,To je nějaký vtip?” zeptala se vyděšeně Melanie.
,,Ne,” zněla váhavá odpověď rodičů. Alexiin úsměv zvadl.
,,Ne, já na žádný tábor nejedu!” zírala na své rodiče Vicky. Opilost jako by ze všech najednou vyprchala.
,,Já taky ne!” přidala se Amanda a zajela si rozčileně rukou do svých vyžehlených vlasů. Rodiče se po sobě jen dívali a tvářili se ještě zmateněji než dívky.
,,Ale drahoušku, my vám jen chtěli udělat radost,” švitořila matka Alex.
,,Nee, chcete mi udělat ze života peklo!”křičela Alex a vypadalo to, že má na krajíčku.
,,No, dělejte si co chcete, ale já na žádný pitomý  tábor nepojedu!” zařvala Mel a utekla do domu. Po tomto prohlášení do domu utekly i ostatní dívky. Dárky zůstaly rozházené a na zahradě bylo hrobové ticho.
,,Ehm... dejte... nám chviličku a... ehm... pokračujte v zábavě.” prohodil nervózně Amandim otec a věnoval hostům naučený úsměv. Rodiče se rozběhli za dívkami do domu tak rychle, jak jen to matkám na podpatcích a otcům v lakýrkách šlo.  Ale ty už se mezitím zamkly do pokoje.

,,Jak nám to mohli udělat? To nechápu. Na koňský tábor a to na celé dva měsíce, to je moc!” začala se rozčilovat Melanie.

,,Ty hadry byly poslední kapka!” vrčela Alex.
,,Souhlas, ale jak je donutíme, aby nás na ten hnojem smrdící tábor neposlali?” snažila se situaci trochu ulehčit Vicky. Zatím ani jedna neuvažovala nad tím, jak velký trapas si  celou tou scénou udělaly. Měly na práci důležitější věci.
,,Nevím! Já Amanda Sheehan nevím!” málem s brekem pronesla Amanda.
,,Děvčata, okamžitě otevřete! Není to legrace!” začali rodiče bušit na dveře.
,,Slibujete, že nás na ten tábor nepošlete?” ptala se s nadějí v hlase Vicky.
,,To ne!” zabušil na dveře Vickyin otec. Jednou už jim ten dárek dali, tak to tak zůstane. Ty holky jsou ale nevděčné.
,,Tak nevylezeme!” volala prozměnu Alex.
,,Holky, nebuďte bláznivé,” zkusila to klidnějším tónem Melanina matka.
,,My? A bláznivé jo? My? Pěkný pokus, ale jediní blázni, které vidím jste vy!” volala stále horlivě Melanie.Věděla, že toto přehnala, ale nějak si tu zlost musela vybít.
,,Amando, okamžitě vylezte!” zařval Amandin otec tak silně, až se dívky lekly.
,,Ne!” zkusily ještě jednou protestovat,  ale stejně bylo pozdě. O jejich osudu bylo rozhodnuto mnohem dřív.
 

Předchozí                                                                                                                                                                                                        Další