Loga'na'ka

29.10.2012 16:11

 

Jsem Adriana. Jsem z chudé rodiny a žijeme na farmě. Jednoho dne se mi stalo něco zvláštního. Šla jsem po dvoře a sbírala slepičí vejce, jako jsem to ostatně dělala každé ráno. Jedno vejce ale bylo větší než ostatní a také podivně skvrnité. Vzala jsem ho tedy domů, že ho pořádně prozkoumám. Na to jak bylo velké bylo zvláštně lehké. Položila jsem si ho v pokoji na polici a šla jsem na snídani. Rozhodla jsem se, že bratrovi a otci nic neřeknu, čekala jsem tedy až budu v kuchyni sama s maminkou. „Mami, našla jsem zvláštní vejce, které nevypadá jako slepičí,“ Řekla jsem hned potom co si otec šel lehnout a Toby šel dělat bůhvíco. Určitě šel zase za Elenou. „To bude asi kukaččí.“ Řekla máma a dál se věnovala práci. „Ale ne,“ odporovala jsem jí. „Tohle není kukaččí, kukaččí vejce poznám, tohle je větší,“ „Adriano, nebuď paranoidní, tak je to větší kukačka. Nech mě teď pracovat!“ Byla jsem naštvaná na celý svět. Nikdo mi nevěřil. Otci jsem se to ani nepokusila říct, ten by mě odehnal už po první větě. Šla jsem do svého pokoje a schválně jsem práskla dveřmi. Přišla jsem k polici s vejcem a začala mluvit sama se sebou. Jo, je to nepochopitelné, ale já to dělám vždy, když se cítím zrazená nebo opuštěná. „Nechápou mě. Myslí si, že jsem paranoidní. Ale to já nejsem!“ Vykřikla jsem a uhodila jsem pěstí do police a vejce jakoby odpovědělo divným praskavým zvukem. Lekla jsem se že se ním něco stalo, ale bylo v pořádku. Rozhodla jsem se že si ho nechám, ať matku přesvědčím že to není kukačka. Přes den se s vejcem nic nového nedělo, jen začalo hřát. Předtím bylo studené jako kámen. Ovšem po večeři, když jsem šla spát, jsem zjistila, že vejce ve tmě slabě září. Přesvědčila jsem svou mysl, že je to hra světel, ale v koutku mozku jsem věděla, že to není pravda. V noci mě probudil zase ten divný praskavý zvuk. Hned jsem se podívala na vejce, abych se ujistila, že se mu nic nestalo. Mělo malou prasklinku, kterou jsem patrně zavinila ve spánku tím, že jsem uhodila do police. Jinak bylo v pořádku, tak jsem zase rychle usnula. Když jsem se ráno probudila, cítila jsem, jak mě něco přes přikrývku hřeje. Otevřela jsem oči a vyděšeně vyjekla. Na mojí posteli ležel stočený malý Loga’na’ka. „Panebože,“ řekla jsem potichu. Loga’na’ka byli před pár lety lidmi záměrně vyhubeni. Byla to monstra. Napadali stáda ovcí a odnášeli si je i po desítkách kusů. Tenhle byl velký asi jako čivava, byl černobílý a měl neuvěřitelně dlouhý zašpičatělý ocas. Malá křídla měl složená na zádech a tiše pochrupoval. Vypadal tak nevinně, že jsem ho nemohla udat, aby ho zahubili. Rozhodla jsem se že ho vychovám. Ale je to monstrum! Ale vždyť vypadá jako miminko. V příbězích je, že chytali i lidi. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se rozhodovala. Nakonec jsem usoudila, že nebude nebezpečný. Rozhodla jsem se, že si ho nechám a tajně ho vychovám. Opatrně jsem ho pohladila po hlavě. Všude po těle měl špičaté kostěné výrůstky. Už jsem se nedivila, že lidem trvalo tak dlouho než je vyhubili. Měli od přírody neskutečně dobře chráněné tělo. Otřásla jsem se když mi došlo, že všechno tohle může použít taky jako zbraň. Bylo tak brzo, že všichni ještě spali, tak jsem ho zanesla do stodoly, kam nikdo nechodí. Měla jsem štěstí. Opravdu tam nikdo nebyl. Doběhla jsem do domu pro mléko. Nevěděla jestli ho bude pít, proto jsem vzala taky kousek salámu. Když jsem přišla do stodoly, viděla jsem, že Loga’na‘ka si poradil sám. Zrovna vesele poskakoval v rohu, v tlamičce mu pištěla hrůzou ochromená myš. „Měla bych ti dát jméno,“ Přemýšlela jsem nahlas a tvoreček mi odpověděl veselým zapištěním. Usmála jsem se. Už se mnou sdílel mou samomluvu, vypadalo to na dobrý začátek. První tři měsíce to bylo krásné období. Hráli jsme si, rostl jako z vody. Dala jsem mu jméno Naga. To znamená drak. Do věku tří měsíců bylo vše v nejlepším pořádku. Jenže pak začal kousat. A kousal nejen do předmětů ve stodole, ale i do mě. Teď je mu asi pět měsíců a je velký asi jako větší kráva. Zrovna teď mu nesu jídlo. Už ve dvou měsících po vyklubání jsem ho přemístila do lesa, ať loví sám, ale pořád ho trochu přikrmuju. Když přicházím do lesa, hned vím, že je něco špatně. Nejsou slyšet žádní ptáci, ani nevykukují veverky. Když se blížím k jeho úkrytu je to horší a horší. Mám děsně nepříjemné tušení, že se mi něco stane. Málem jsem to teď obrátila a vrátila se zpátky, ale překonala jsem to. Naga si ještě neumí ulovit dost zvěře aby mu to stačilo. V malém uzlíčku v ruce nesu kus salámu a trochu masa od oběda. Doufám že mu to bude stačit. Už je opravdu velký a nerada bych ho rozzlobila. Když jsem vstoupila na malou mýtinku, kterou vytvořil, když svými velkými křídly pokácel stromy, uviděla jsem ho. Myslela bych si, že už si opatří všechnu potravu sám, ale on na mě pořád hledí s takovým hladovým výrazem. Panebože. Pootevřel tlamu a já uviděla všechny jeho ostré zuby. Zdál se mnohem větší než včera. S hladovým krutým výrazem se pomalu rozletěl ke mně. „Bože, ne“ zašeptala jsem a obrátila jsem se k útěku. Za sebou jsem slyšela jen tiché šustění křídel…

Diskusní téma: Loga'na'ka

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek