Mrtví

    Pneumatiky zaskřípou na štěrku a já se probouzím. Už jsme na místě. Naše auto zastavilo na konci dlouhé štěrkové cesty, lemované vysokými starými stromy. Rozespale se rozhlížím. Venku prší, což tady nejspíš nebude zas tak neobvyklé, v této části Anglie. Povzdechnu si a otevřu dveře. Mé nohy dopadnou na mokrý štěrk a vlhko se okamžitě zakousne do mých červených Conversek. Zavrtím prsty u nohou a zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu. Vždycky jsem měla ráda déšť. Vstanu z pohodlného sedadla spolujezdce a protáhnu se. Má pozornost padne na dům na konci příjezdové cesty. Je alespoň sto let starý, ale to já nedokážu posoudit, protože se v architektuře moc nevyznám. Jen doufám, že dům zůstal vlhka ušetřen, plíseň nepatří mezi mé oblíbené rostliny.

Na rameno mi dopadne něčí teplá ruka. Otáčím se a vidím mámu, jak mi podává mou sportovní tašku, kde mám poslední drobnosti, které jsem nechtěla nechat napospas stěhovákům.

,,Annah. Nestůj tady na dešti,“ napomene mě káravě a vtiskne mi do ruky hrubý popruh. Sevřu ho prsty a přikývnu. Nechci se s mámou zas pohádat, což je poslední dobou běžné. Tohle má být nový začátek, takže hádky a spory nechám za železnou tepanou branou, která stráží vstup na náš nový pozemek.

Zabouchnu dveře auta a vydám se k domu, přičemž se málem přerazím o ojedinělou dlažební kostku, která vystupuje ze štěrku. Chvíli poskakuju na jedné noze a snažím se bolest z nohy vytřepat, což moc nepomáhá a tak raději přestanu a dojdu posledních pár kroků k mohutným vstupním dveřím z dubového dřeva. Zatlačím do nich a ony se skřípěním otevřou. Budu je muset namazat. U nás jsem byla technický typ spíš já než máma a od té doby, co zemřel táta, obstarávám většinu takových povinností. Už se chci nadechnout vůně starého domu, když mě do nosu udeří mrtvolný zápach. Žaludek se mi stáhne nervozitou. Ne, tohle je určitě něco jiného. To nejsou Mrtví. Nejspíš tady někde leží zdechlina myši. Zavřela jsem přece za minulostí dveře, takže se prostě budu chovat, že to není. Budu to ignorovat.

Máma otevře dveře a praští mě jimi do zad. Uskočím a soustředěně pozoruju mámu, jestli si něčeho všimla. Vypadá, že nic necítí, což znamená, že se mé zlé předtuchy splnily.

Nakrčím nos a s nevolí zamířím do další místnosti. Pro mámu nasazuji úsměv, aby na mě nic nepoznala.

Vstoupím do obýváku. Je to stará místnost, velký krb vévodí celé místnosti, na zemi jsou tmavé dřevěné parkety. Je to zvláštní pohled, starý, původní nábytek se tu mísí s naším, moderním. Na jižní stěně je veliké arkýřové okno s výhledem na zahradu, která spíše připomíná park. Upouštím tašku a kráčím k oknu. Zastavím se těsně před sklem a sleduji, jak ho můj dech zamlžuje a jak po druhé straně stékají kapky deště. Je vidět jen několik vysokých dubů, vše ostatní ze zahrady mizí v mlze. Povzdechnu si a vracím se ke své tašce. Nakonec se rozhoduji, že zbytek domu prozkoumám později a že teď půjdu do svého pokoje, trochu se zabydlet. Vybíhám dřevěné schodiště a pod nohama mi vržou parkety. Dostávám se na širokou tmavou chodbu a postupně otvírám dveře po stranách, dokud nenaleznu pokoj, ve kterém jsou mé věci. Vstupuji dovnitř a rozhlížím se. Pokoj je vyvedený v bílé. Líbí se mi ty sněhobílé tapety i šikmina s přiznanými trámy. Na zemi leží kožešina z nějakého bílého zvířete a já jen doufám, že není pravá. Na bělobou natřeném empírovém psacím stolem se spoustou zásuvek a poliček jsou mé tužky a různé drobnosti z domova, dokonce i můj laptop. Chvíli zkoumám krásně vyřezávané nožky stolu v motivu zvířecích tlapek. Pak potěšeně obdivuji, jak se tady krásně vyjímají mé dva sedací vaky, jeden v oranžové a druhý v malinově růžové, stejně tak povlečení na posteli. Znovu přecházím k oknu a zjišťuji, že mám výhled na příjezdovou cestu. Už se chci otočit a začít vybalovat poslední drobnosti z tašky, když na štěrkové cestě uvidím přijíždět motorku. Zamračím se a rychle spěchám dolů, abych zjistila, kdo to je.

Přibíhám dolů a máma mi vynadá, že chodím po době v mokrých botech, když si najednou také všimne nově příchozího.

,,Jacobe!“ Vyhrkne překvapeně, jako by se styděla za to, že na mě před ním křičela. ,,Tohle je Annah, moje dcera. Annah, tohle je Jacob. Bude tady s námi bydlet. Přece jen ten dům je velký a my jsme jen dvě. Potřeboval ubytování.“

,,Dobrý den,“ pozdraví Jacob mou matku. ,,Ahoj,“ řekne trochu přehlíživě směrem ke mně. Prohlížím si ho. Má na sobě značkové džíny a modré tričko s nápisem. Vypadá jako klasický frajírek. Světle plavé vlasy v moderním sestřihu mu nedbale padají do očí, pronikavě modrých očí, které se těm mým tmavě hnědým téměř vysmívají. Neuhnu před jeho pohledem, ale cítím v sobě vůči němu vlnu odporu. A ještě větší znechucení vůči sobě samé, protože cosi ve mně, nějaká má část, o které jsem zatím neměla ani tušení, k němu cítí zvláštní spříznění, snad dokonce přitažlivost. Mé pocity by nemohly být rozporu plnější.  Odvracím pohled a doufám, že se v mé bledé tváři, která tak kontrastuje k mým hnědým vlasům, neskví ruměnec. Ale nakonec musím vzhlédnout, chtě nechtě o něj zavadím pohledem, a když v jeho obličeji zahlédnu ten výsměšný výraz, který jako by říkal, že přesně ví, jak na mě působí, že přesně ví, co se ve mně odehrává, veškeré své možné city k němu potlačím. A velmi silně si uvědomuji, že jsem ho právě začala vědomě nesnášet, ne li rovnou nenávidět. Nejspíš ho zarazí, jak se najednou něco změnilo, jak atmosféra ochladla. I já cítím, že veškerá má náklonnost, to malé cosi, co mezi námi proudilo, je z mé strany staženo zpět. Vím, že se snaží zachytit můj pohled a tak zvednu oči. A jaké je mé pošetilé nadšení, když spatřím jeho výraz po tom, co v mém tvrdém pohledu nenajde nic než led.

            Mnohem později, když už Jacob zmizel ve svém pokoji a já jsem mámě pomáhala s nádobím po večeři, jsem se rozhodla zjistit, co je vlastně zač. Zeptala jsem se tedy mámy, což ji na chvíli zarazilo, ale nakonec odpověděla.

,,Je to prý vzdálený synovec Sereny,“ říká a podává mi utěrku. Serena je mámina nejlepší kamarádka. Nejspíš jí bude chybět, když jsme se odstěhovaly a tak je asi ráda, že tady má alespoň jejího příbuzného, napadá mě. ,,Kdoví z jakého kolena. Dostal se sem na školu a tak se mu hodilo, že my tady máme tolik pokojů. Nemohla jsem Serenu odmítnout. Tenhle dům je učiněný zázrak. Ani nebyl drahý,“

,, Je to divné, že tak velký dům byl tak levný,“ říkám. Nakonec se konstatování změní v otázku, ale máma neodpovídá, takže se rozhodnu zjistit ještě něco, co mi na téhle rovnici nesedí. ,,Není zvláštní, že se sem stěhuje před prázdninami? Kvůli škole? Proč není doma?“

Máma si povzdechne a chvíli mlčí, než odpoví. ,,Víš, Annah, Serena říkala, že má problémy s rodiči a já do toho nechtěla moc šťourat. Ani Serena nic neví, protože se s takhle vzdálenými příbuznými nestýká. Vlastně i tenhle Jacob se vynořil z ničeho. Poznala ho jen podle příjmení.“

,,Kolik mu je?“ Ptám se, i když mě to zas tak moc nezajímá.

,,Je o rok starší než ty.“ V duchu přičtu rok ke svému věku. Takže mu je osmnáct.

,,Který je jeho pokoj?“ Zjišťuji ještě. Mám v plánu odhalit pár tajemství.

,,Jedenáctka. Doufám, že ho nebudeš rušit,“ mračí se podezřívavě máma, ale já už uháním po horní chodbě.

Vtrhnu do jeho pokoje bez klepání a uvidím ho, jak leží na zastlané posteli, ruce za hlavou a sleduje strop. Pak ke mně pomalu sjede očima, jako bych mu snad ani nestála za pohled.

,,Myslím, že jsem telepat,“ říká lhostejně a já se zarazím. ,,Právě na tebe myslím a ty se objevíš.“ Z hlasu mu sálá výsměch. Musím se držet, abych mu jednu nevrazila, ale nakonec se omezím jen na krutý pohled, do kterého vložím veškeré pohrdání, kterého jsem schopna.

,,Proč jsi tady, když jsou prázdniny? Proč nejsi u rodiny?“ Snažím se z hlasu vytlačit zuřivost, ale moc se mi to nedaří. Už mi nevadí, že leží, dává mi to potřebný pocit převahy, když se nad ním tyčím ve sví výšce téměř sto sedmdesáti centimetrů. Ve tváři se mu mihne stín, ale než ho stihnu zachytit, vrátí se zpět pohrdavý úšklebek.

,,Opravdu to chceš vědět?“ Znenadání se prudce posadí a já mimoděk ukročím. Nejradši bych si nafackovala za ten projev slabosti, ale zatnu zuby a soustředím se na Jacobův obličej. Pořád na mě vyčkávavě hledí a mě dochází, že čeká na odpověď.

,,Proto tady jsem,“ zavrčím netrpělivě a postoupím o krok vpřed, ale v tom pohybu není nic důvěrného.

,,Jsou mrtví,“ řekne podivně veselým tónem, ve kterém zaznívá faleš. A já si uvědomím, jak moc jsem se od otcovy smrti změnila. Smrt teď potkávám na každém rohu, vzpomenu si na ranní přítomnost Mrtvého. Dřív bych se Jacobovi šokovaně omlouvala, ale teď jsem k smrti lhostejná a zatvrzelá. Jacobova slova ve mně nevzbuzují žádné emoce. ,,Jako tvůj otec,“ dodá, jako by ze mě chtěl ty emoce vydolovat. Ale já jen stojím na místě a upírám na něj lhostejný pohled. Ani nevím, jak dlouho tak na sebe zíráme a snažíme se odhadnout jeden druhého, ale já se nakonec otáčím a ledabylým krokem, jako bychom právě nemluvili o smrti, odcházím.

,,Ty toho moc nenamluvíš, co?“ Volá za mnou ještě, ale já jen kráčím bez ohlédnutí chodbou, jako bych mu chtěla dát za pravdu.  

            Když se druhý den ráno probudím, je pořád stejně ošklivě jako včera, ale mě to nevadí, mám tohle počasí ráda. Sejdu do kuchyně a dám si k snídani misku cornfecků, a teprve po chvíli si všimnu vzkazu na lince. Je od mámy. Vzkazuje, že jela do města a že se vrátí odpoledne. Okamžitě mě napadne, že to je dobrá příležitost zjistit něco Jacobovi, protože tady nebude ona, aby mi to zase zakázala. Na tom klukovi je něco podezřelého.

Plížím se tedy chodbou a nezavrže ani prkno, přesto se Jacobovy dveře otevřou a ven vykoukne jeho blonďatá hlava.

,,Co, Annah, hledáš další vraždu, kterou bys mohla sledovat?“ ptá se sice trochu nesmyslně, ale jako by snad věděl něco o mé minulosti. Říká to tak sebejistě a klidně, že opravdu získávám podezření.

,,Co o mě víš?“ Stavím se k němu čelem a tvrdě mu hledím do očí.

,,Jak se to vezme,“ uvažuje a opírá se o protější stěnu chodby, druhou rukou přidržuje dveře svého pokoje, čímž mi blokuje cestu. ,,Dalo by se říct, že hodně, ale to je relativní.“

Nevím, co bych na to mě měla říct a tak mlčím a jen ho propaluju pohledem. 

,,No tak. Annah,“ říká překvapivě měkce a naklání se ke mně. Ale já se nenechám zmást. Ten kluk mě nenávidí, stejně jako já jeho, tak je to. Odtáhnu se a jeho něžný pohled ztvrdne. ,,Chceš vědět, co o tobě vím? Tak já ti to povím.“

Nechci kývnout, protože vím, že si se mnou je hraje, ale ten pohyb provedu mimoděk.

,,Tak půjdeme někam, kde budeme mít větší soukromí,“ navrhuje, ani na mně nečeká a vydává se směrem ke knihovně. Nenamítám sice, že jsme doma sami, protože máma odjela do města, ale ani se nevydám za ním. Napadá mě, že teď bych mohla zmizet, ale taky vím, že mám příležitost zjistit, co o mě ví on.

Když dojdu do knihovny, což je nejstarší a nejrozlehlejší místnost v domě, už sedí v jednom z těch starožitných křesílek a upírá na mě zamyšlený pohled. Ucítím přítomnost Mrtvého, ale ignoruji ho.

,,Takže?“ Zůstávám stát a založím si ruce na hrudi.

,,Posaď se,“ vybídne mě a na tváři se mu mihne úsměv.

,,To jsem nevěděla, že ti to tady teď patří,“ odseknu kousavě, ale posadím se. ,,Tak mluv.“

Unikne mu povzdech a podle mého názoru se ke mně nakloní příliš blízko. ,, Za dva měsíce bude roční výročí smrti tvého otce,“ vyrukuje s první, bohužel pravdivou informací.

,,To ti řekla máma,“ namítám.

,,Můžu ti přísahat, že jsem s ní o tvém otci nemluvil. A chceš vědět, co vím dál?“ vyzvídá. Když neodpovídám, bere to jako souhlas a mluví dál. ,,Ty jsi to viděla. Viděla jsi to vraždu tří lidí, ale nikomu jsi to neřekla.“

,,Jak to víš?“ Ptám se, ale on neodpovídá. Zabořím se do čalounění křesla a vzpomínám. Stalo se to před osmi měsíci. Jeli jsme s otcem z nějaké akce a nedaleko od domova jsme se zastavovali na benzínce. Já čekala v autě a on šel zaplatit. Když pak vycházel, na parkoviště přiběhl nějaký ozbrojený šílenec. Zabil tátu a ještě nějaké dva manžele, kteří se nachomýtli poblíž. Nakonec spáchal sebevraždu. Já jsem utekla. Nikdy na ten den nezapomenu. A pak, pár dní po otcově pohřbu, jsem začala vidět Mrtvé. Na místě, kde se odehrála dopravní nehoda, u jednoho paneláku, kde někdo skočil z okna. Jindy jsem zas jen cítila ten mrtvolný pach, a co bylo nejhorší, jsem je někdy slyšela. Kdybych nevěděla jistě, že se tam ty úmrtí opravdu odehrály, přesně tak, jak je vidím, myslela bych si, že jsem blázen. 

,,Byl jsem s rodiči na benzínce,“ začíná mluvit a mě to pomalu dochází. Ti další dva mrtví byli jeho rodiče. ,, Zdržel jsem se u pultu, něco jsem si kupoval, a když jsem vyšel ven, leželi tam mrtví. Zahlédl jsem tě v tom autě, jak na to zíráš. Věděl jsem, že jsi jediný svědek. Mezitím přijela policie a ty ses mi ztratila z dohledu. Pak jsem se ptal na policii, jestli jsi vypovídala, ale řekli mi, že nikoho takového tam vůbec neměli. Došlo mi, že jsi utekla a že musíš být dcera toho dalšího mrtvého. Zjistil jsem si něco o jeho rodině, poznal jsem tě podle fotky. Nějak jsem se dopátral, že moje vzdálená teta Serena se zná s tvojí mámou a ta mi řekla, že se stěhujete sem a tak jsem jí namluvil, že tu budu chodit na školu a ona mi domluvila u tvojí máti tohle ubytování. Takže když jsem tě konečně našel, řekni mi, proč jsi utekla.“

Zaváhám. Pořád mě rozptyluje ten Mrtvý, který se, jakmile ucítil, že mluvíme o smrti, přišel přiživit. Nakonec nějak poskládám odpověď. ,, Já nevím. Viděla jsem, že se ten střelec zabil, takže bych stejně nikomu nepomohla. Prostě jsem se vrátila domů a pak se tvářila, že je pro mě tátova smrt novinka.“  Mluvím tiše. Cítím mezi námi křehké spojenectví a tak vyhrknu něco, co jsem ještě nikomu neřekla. ,,Od té chvíle vidím mrtvé. Jeden je i tady.“ Jenže jakmile to vyslovím, vím, že to byla chyba. Fatální chyba.

,,Jak to myslíš?“ Naklání se ke mně ještě blíž a já si teprve teď uvědomuji, že naše obličeje jsou jen na centimetry od sebe. Cítím na tváři teplý Jacobův dech. Rychle se odtahuji a prudce vstávám. Chci odejít, ale Jacob mě chytí za zápěstí. Snažím se vykroutit, jenže drží pevně.

,,Jak to myslíš,“ drtí slova mezi zuby a nedovolí mi uhnout pohledem. V tu chvíli ucítím ten nejsilnější závan smrti, ale Jacob vypadá, že si ničeho nevšiml. Mlčím. Jacob mnou zatřepe. ,,Ne,“ syčím a vzdorovitě na něj zírám. Copak to nechápe?

,,Annah. Řekni mi to.“ Pořád mě nepouští a mě zamrazí, když mi krk sevře ledová ruka.

,,Tak dobře,“ zašeptám co nejtišeji, aby to Mrtvý neslyšel a až pozdě mi dochází, že ta ruka nepatří Jacobovi, ale právě mrtvému.

,,No? Co jsi chtěla říct?“ Pobízí mě Jacob a pořád mi svírá ruce.

,,Nemůžu,“ sípu, když se mi na bledém krku začínají rýsovat modřiny ve tvaru sevřených prstů. To už mě Jacob pouští a já se snažím nahmatat ruce které svírají můj krk, ale prsty mi projdou vzduchem.

,,Jacobe,“ snažím se chraptivě dovolat pomoci. Tenhle Mrtvý očividně nechce, abych o jeho přítomnosti někomu říkala a tak stisk sílí. Začínám pociťovat nedostatek vzduchu. Jsem si až moc dobře vědoma toho, jak rychlé je uškrcení.

,,Co to je? Annah?“ Jacob křičí a volá mé jméno pořád dokola.

,,Je to Mrtvý! Nevím jak ti to mám-“ chraptím z posledních sil, ale má slova jsou přerušena. Neviditelná ruka mnou mrští proti jedné stěně. Náraz ze mě vyrazí poslední zbytky vzduchu. Padají na mě knihy, tlučou mě jejich hřbety a rohy. Všude vidím svou krev. Zvracím krev, krev mi teče z nosu i z dlouhého šrámu na hlavě.

Cítím na tváři Jacobův dotek a ucuknu. Pořád opakuje moje jméno a stírá mi krev z obličeje, odhrnuje vlasy z rány na čele. Počíná si překvapivě něžně a jemně.

Na čele bude pořádná jizva, projede mi hlavou myšlenka, která je vzápětí přehlušena údivem. Zaraženě pozoruji ustaraný výraz na Jacobově tváři. Zatím jsem ho neviděla tvářit se jinak než výsměšně. Chci Jacoba odstrčit, ale najednou pocítím závan chladu, který vzápětí zmizí. Je to varování, abych držela jazyk za zuby.