Prolog

29.10.2012 16:27

 

30.května. První deníkový zápis

 

 

Horký vzduch parného letního dne se tetelí kolem a na mě padá pocit, že mě dusí. Kdyby slunce tak nepražilo, snad bych si sundala svůj slamák, který se spíš než do savany hodí na svěží zelenou zahradu, a začala se jím ovívat, ale neúprosné africké slunce mě donutí nechat ho tam, kde je. Cítím jsem, jak se mi polodlouhé, částečně dorostlé téměř do původní délky, hnědé vlasy lepí na krk, navzdory tomu, že je mám stažené do pevného culíku. Tento deník, do kterého to všechno zapisuju, mi občas trochu podjede a písmo získá nezřetelný tvar, čímž vysvětluji tyto místa, pro případné čtenáře. Vím, že je podivné, psát deník s úmyslem dávat ho někomu číst, ale potřebuji někomu sdělit události posledních měsíců, posledního roku, a všichni okolo mě jsou až příliš zasvěceni. Rozhodla jsem se, že až dopíšu celý ten příběh posledních dní mého života, dám tento sešit v tvrdých deskách do knihovny, do nějaké z těch dlouhých polic plných tisíce jiných příběhů. Jediný rozdíl mezi nimi a tímto je fakt, že tamty jsou smyšlené. Ale až si někdo, předpokládám, že teď to je ten, kdo si právě čte i tato slova, přečte můj příběh schovaný v tomto sešitě, nabude dojmu, že to není skutečné, že to je jen další z těch sci-fi, či možná dokonce romantických, což možná i mě někdy tak připadalo, i když jen na pár chvil, příběhů. Jen další z tisíce. Možná Vám, kdo to čtete, připadá zvláštní, že je tento deník v knihovně, psán ručně a jen jeden. Možná že držíte už tištěnou verzi, protože se nějaký chytrák rozhodl na mém příběhu vydělat. Nebo jsem vám ten nápad teď vnukla já a vy za pár hodin, až celý příběh přelouskáte, poběžíte za nejbližším vydavatelstvím. Ale možná prostě příliš uvažuji a tento deník zůstane ležet hluboko v zaprášené polici knihovny, nikým nepovšimnut. Raději se alespoň na chvíli z budoucnosti vrátím do současnosti. A pak už zbude jen minulost.

 

,,Za chvíli možná uvidíme nějakou pořádnou šelmu,“naruší proud mých vedrem zpomalených myšlenek hluboký rozverný hlas a rozpustilý dobrosrdečný chechot mého strýce. ,,Ty zebří pruhy už mi začínají splývat dohromady.“

Ponechávám jeho komentář bez odezvy a očima malátně těkám kolem sebe a snažím se psát. Rozsáhlé travnaté plochy, které mi tolik připomínají nazlátlá obilná pole a nedávnou minulost, která mi v noci nedá spát, občas přerušené ojedinělým stromem či stádem zeber, antilop nebo žiraf, podivné zvuky africké zvířeny, částečně přehlušené zvukem motoru našeho staršího kodrcavého džípu. I přes fascinující pohledy do nádherné neposkvrněné krajiny, které ve mně obvykle vzbuzovaly nesmírné nadšení, se mi oči klíží únavou. Nesnesitelné horko a pohupování stařičkého auta, které najíždí na kameny v prašné cestě, dohromady působí lépe, než ty nejdražší prášky na spaní.

,,Naimo! Podívej se! Támhle,“ vykřikne a jeho krátké silné prsty, svírající mi rameno, málem svou silou drtí kost.

,,Hej! To že tam něco je, neznamená, že mi budeš lámat klouby,“ připomínám mu ostře a odtahuji se do bezpečné vzdálenosti, s ohledem na sešit na svých kolenou. Ale to bych udělala i bez bezprostředního kontaktu. Nedokážu vystát, když se v prostoru okolo mě vyskytují lidé. Vzbuzuje to ve mně agresivitu a úzkost. Nebo možná že právě ta úzkost z doteku, nebo přímo blízkosti člověka, vyvolává jako obranný systém agresi. Nebo aspoň něco takového by mi řekla má psycholožka.

Je to upjatá žena středního věku s přísně staženými vlasy s neidentifikovatelnou barvou, která mi ze všeho nejvíc připomíná šedou, s úzkou protáhlou tváří a velikýma vodnatýma očima, u kterých se při pohledu do nich nemůžete ubránit pocitu, že má na nose veliké tlusté brýle. Což nemá, protože její ostříží zrak vidí váš sebemenší  pohyb, který její určitě velký a nadprůměrně inteligentní mozek analyzuje a přidává mu až zbytečně velký význam. Jako  by to, jak sedíte či pohupujete nohou vypovídalo něco o vašem duševním stavu. Naše poslední sezení proběhlo asi takto: Seděla jsem u ní v ordinaci, vymalované uklidňující světlounce modrou, v pohodlném koženém křesle, ve kterém jsem se málem ztrácela a zamyšleně pozorovala strop. U mě není zírání do prázdna ničím zvláštním, to lidé, kteří mě znají, vědí, ale všem ostatním to připadá zneklidňující. Stejně jako to, že lidem mnohdy upřeně sleduji oči nebo to, jak téměř nemrkám. Má doktorka bohužel patří do skupiny, které mé chování připadá krajně podezřelé a špatné, a prý to signalizuje nějakou duševní nemoc či poruchu. A tak jsem seděla v její studené ordinaci, pozorovala strop a ona pozorovala mě. Myslím, že jí to ticho připadalo neúnosné, což si ovšem nemůžu dovolit posoudit, protože se vždy dokonale vyvaruji veškerých emocí, které bych mohla k nějakému člověku pociťovat, či je od někoho ucítit a zhodnotit. Jsem zvyklá sledovat věci s odstupem a nepodléhat zbytečným emocím, či citům. Nebo alespoň vůči lidem. To se mi jednou vymstilo a tak svá pravidla neporušuji. Vlastně jenom svá pravidla. Cizí pravidla jsou pro mě jen slovy a větami, řídím se vlastními, což někdo mylně považuje za úmyslné porušování zákonů, či narušování společenství. A má psycholožka patří k této skupině zcela určitě, ne jestli není tím hlavním nepřítelem mé mysli.

,,Naimo, chtěla bych, abys mi řekla, jak se cítíš. Co cítíš,“ řekla mi jednu z vět ze své  neutuchající zásoby otázek. Jak já nesnáším, když se mě někdo na něco ptá. Je to otravné, pořád se vás na něco ptají a požadují po vás odpověď. Možná vám teď, když vám to všechno vyprávím, když to tady sepisuji, připadám vyšinutá, asociální a jako nějaká šílená individualistka, ale to záleží pouze na úhlu pohledu. Nikdy neposuzujte člověka, o kterém nic nevíte. Není to pro něj nic příjemného, to mi věřte.

,,Já radši necítím nic,“ mumlám nezřetelně. Což mé doktorce nestačí. Dál se ptá. Ona vlastně nikdy nedělá nic jiného. Jen padají otázky. Nikdy mi na nic nedá odpověď. 

Diskusní téma: Prolog

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek